Oceňovaný světový bestseller Mléko a med, který vzešel z pera autorky Rupi Kaur, přináší skrze svou mladší sestru v podobě volného pokračování Květy slunce ještě přímočařejší a demaskující přiznání. V pořadí druhé sbírce poezie je ústředním motivem opět láska ve všech svých podobách. Kromě té vypráví kniha o smutku a odříkání, úctě ke kořenům a k domovu i o vnitřní síle.
Kniha Květy slunce je rozčleněna do pěti částí, jež zpřeházeně představují životní cyklus květiny. Vadnutí, Odumíráni, Klíčení, Růst a Rozkvět. Tato metaforická slova skrývající hluboký příběh mají připomínat samotný vývoj Rupi Kaur a její životní cestu, která stála předlohou jejím básním. Jakési znovuzrození, znovunalezení krás života a lásky s vášní v hlavní roli. Cesta růstu a zahojení.
Vzala jsem kytici, kterou jsi mi daroval, otrhala vadnoucí květy a jeden po druhém snědla
Autorčino vyprávění začíná smutkem a truchlením po lásce, je provázena sexuálních nábojem a chtíčem, návaly naděje a dalšího chmuru, protkané rozhodnutími a životními křižovatky, až dospívá ke vzkvétajícímu konci naplněnému radostí a novou chutí žít. Se slovy „v den, kdy zemřela láska, puklo mi srdce v těle“ začíná první lyrická procházka autorčiným životem, svět vypadá ztracen a žal je utápěn v moři slz. Básněmi Kaur sama sobě naznačuje, že by se neměla odevzdávat, zaslouží si někoho, kdo zůstane a neopustí ji, nenechá ji napospas temným a ničivým ideám. Mysl zůstala nepošramocená, avšak srdce se rozpadlo na zvadlé kusy stejně jako darovaná kytice. „Myslíš, že tu porostou květiny, až ty i já budeme někde jinde, budovat něco jiného, s někým jiným?“
Moje matka se musela vzdát všech svých snů, abych já mohla snít
Návaly deprese, vzpomínání na šťastné minulé časy, uvědomění si pociťované prázdnoty i naplnění, které láska v jejím srdci zanechala, neustálé a vyčerpávající usilování o to být krásná, nekonečné snažení, nekonečná nespokojenost, podceňování se, znásilnění, sebenenávist prostupující v následnou sebelásku a sebeuznání. „Umíráme od chvíle, kdy přijdeme na svět a zapomínáme se těšit z jeho krás.“ Rupi Kaur si prošla ve svém životě mnoha stádii a nástrahami, které ji přidržely na místě a házely ji klacky pod nohy. Stejně tak jako květina musí zvadnout, odumřít a znovu zaklíčit a vyrůst, aby mohla rozkvést, tak i Kaur zasela ve svém nitru malé semínko, jenž z ní udělalo opět krásnou a uvědomělou ženu, která si sama sebe váží. Zjistila, že těch jediných(milenců) může být vlastně i více, že potřebuje muže jako slunečnice slunce a že na světě není nic, co by nevyřešil kopeček zmrzliny s mátovou čokoládou.
Jsi všude, jen ne tady
Rupi Kaur obě své knihy sama doprovodila jednoduchými, minimalistickými, avšak emočně silnými kresbami. Ilustrace připomínající nedbalé černé tahy perem se ve spletitých rysech proplétají stránkami a důmyslně doplňují básně. Znázorňují nahé ženské tělo, plačící oči, květiny, plody, slunce či Zemi. Kaur dokázala stvořit půvabnou symetrii a sladěnost básní spolu s ilustrovanými obrázky, které dílu dodávají obdivuhodný charakter.
Všimla jsem si, že všechno, co nemám, mi připadá krásné
Autorka užívá vybraných metafor a přirovnání, hraje si s jazykem a kontrasty. Skoro nevyužívá interpunkci ani velká písmena a vůbec nepíše ve verších. Černá slova z jejich úst jen ve sledu vypadávají na čistý bílý papír a plynou. Důležité je poselství. Uznání si zaslouží také překladatel Petr Teichmann, který dokázal příběh mimořádně krásně a s citem přenést do českého jazyka. Dílo, jenž má tvář i tělo, je laděno především pro ženské čtenářky, které s ním sympatizují, nacházejí se v něm a utápí se v osobním, autobiografickém příběhu Kaur. Ta využívá stručná, chladná, úsečná slova, která provází vřelé pocity a záchvěvy lásky, vzpomínek a romance. V knize popisuje mnoho odhalujících erotických pasáží, podrobně rozepsaných obnaženým stylem bez skrupulí, nic neskrývá. Odhaluje své slabiny, svou bolest i svou sílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat